Výstava Zas a znova tematizuje prostředí, místo, paměť a historii v procesu transformace. Je mozaikou přístupů k „prostoru pro dílo“. Vyjadřuje neukotvený pocit v navrácení smyslu oběhu, opětovném použití, nalezení nové funkce, zachování tradic a zároveň vytváří mentální prostor pro přijetí své identity. Základním tématem je re-interpretace místa, představení ideální formy, objektu nebo myšlenky.
Vybraní autoři se ve své objektové či intermediální tvorbě vztahují k historii lidstva, paměti materiálu nebo symbolu i odrazu sebe samých. Rehabilitují zájem o okolní prostředí a místo, ve kterém žijí ve smyslu reprezentace a záznamu ducha místa budoucí generaci. Osobnosti pocházejí z rozdílných tvůrčích i teritoriálních oblastí, stávají se pro okolní komunitu nepostradatelnými a umělecké aktivity tvoří většinou mimo oficiální struktury. Více či méně vědomě budují prostor pro sdílený vztah a vedou k úvahám o obecných
zákonitostech a proměnách forem prezentace uměleckého díla a projektů na pomezí volného a užitého umění.
V oblastech bez své zřetelné identifikace a náplně se vyvinul cit pro změnu. Místa s kulturním účelem budují reprezentaci přispívající k novému sebeuvědomění. Jsou to záznamy minulého, ale i budoucího procesu. Vytvářejí inovativní i utopické vztahy mezi objektem a subjektem, objektem a celkem a zvláště mezi člověkem a prostorem. Jsou pokračováním příběhu a vyjádřením touhy angažované občanské společnosti po autenticitě.
Paměť, jež je základnou identity a představivosti, je stále více zatlačována a znevažována díky rychlosti proměn v okolí a nutnosti neustálého pohybu lidí. Proto je důležité se znovu navracet a důkladně zkoumat sdílené obrazy, vzpomínky a utvářet prostorové metafory a zabývat se tím, co nás reprezentuje.


Projekty na pomezí volné a desénové tvorby jsou pomyslně rozděleny do tří prolínajících se okruhů: konceptuální práce s reprezentací a lidskou pamětí; materiálové, formální a socio-kulturní hranice prostoru; osobní vztah k místu.


Projekt Milana Mikuláštíka tematizuje vnímání dějin kultury a důležitosti předmětu ve společnosti. Naopak vzpomínání a paměťové vrstvy naší historie a ulpívání formálních tradic v současnosti řeší ve svém díle Conrad Armstrong. Oba autoři pracují s principem multiplikace, fragmentace, citace, asociace a apropriace. Naopak sterilní symbol reprezentace ve svém díle posouvá Tereza Kopecká, která zohledňuje scéničnost prostoru samotného. Podobný přístup má i Alice Morey, která ovšem symbol ponechává imaginaci diváka a jeho aktivnímu zapojení do díla a do hmoty ukládá společenskou zodpovědnost.


Aktivace komunity, entusiasmus a osobní angažovanost spojené s proměnou místa pro vznik nových kulturních aktivit představuje dokumentace projektu sociálního designu Izy Rutkowské. Tuto myšlenku dále rozvádí textilní tvorba Petry Gupty Valentové. Situace zanechaná Kateřinou Szymanski a Arturem Magrotem díky své formě - fyzické schránce
ukazuje sociální rozměr prostoru i sdílené vztahy mezi věcmi, a uvádí tak věci a lidi do vzájemné dynamiky.